Každá malá holčička chce prý být priceznou... Možná.. Možná kdysi.. teď už chtějí být holčičky asi něčím zajímavějším. Možná už pricezny nejsou IN..ani nevím.. já ale chtěla.. moc.. princeznou, krásnou, milou, s dlouhými vlasy a krásnými šaty..k princezně ale patří co? Nebo spíše kdo? Přece princ..a o tom to je.. pro princeznu z pohádky si totiž vždycky nějaký přijede, na bílém koni, vystrojen, s kyticí růži, s mečem, nebo s dračí hlavou.. požádá o ruku, zlomí její prokletí, zachrání ji před drakem, vysvobodí z věže, unese, vezme.. a to je možná to, proč chtějí být holčičky princeznami, pro ten pocit, pro to přání, pro tu chvíli, kdy si pro ně přijde vytoužený princ..
Možná opravdu přijde, možná se najde, možná po čase princezna zjistí, že princ byla jen jedná velká iluze a pak začne žít dle svého.. jako já..
Pak jí totiž nic jiného nezbyde...
Pamatuji si ze svého dětství strašně moc. Ani nevím proč jsou některé okamžiky tak jasné a já dokážu přesně popsat, co se dělo před lety.. když jsem byla dítě..
úplně živě si pamatuji, jsou mi tak 4 roky a maminka mi vede od paní doktorky, za ruku, kráčíme kolem kina a já se sklopenou hlavou sleduji svoje boty.. krásné semišky na suchý zip, hnědé se žlutým měsíčkem po boku. Měla jsem ty boty hrozně ráda. Ani nevím, proč mi v hlavě uvázl zrovna tento okamžik...ty boty vidím dodnes a vím přesně, jaké měli prošívání barvu podrážky a jak šel pěkně rozepínat suchý zip..
.. je mi 5 let, jsem v nemocnici a je mi strašně líto, že jsem tam sama, doktoři zakázali návštěvy, jsem prý na infekčním oddělení.. a pak najednou odpoledne druhý den vchází do dveří několik rodičů a moji ne.. jim bylo řečeno, že nesmí..mám horečky, nemám hračky..ale na sobě novou spodní košilku a kalhotky s motýlkem, maminka mi soupravu koupila ten den, než mi odvezli do nemocnice..
... je mi 6 let, jsme na hradě a taťka mi z legrace vysazuje na hradby, mám strach z výšky, i když mi pevně drží, vidím tu propast pod námi.. maminka mi bere do náruče a já už se nepustím..
.. je mi 7let, trháme na poli hrách, taťka se směje..
..bráška mi vodí za ruku do školky a já ho ukecávám, ať si mi nechá doma, budu hodná, strašně moc, vůůůbec nebudu zlobit.. samozřejmě vždycky podlehne.. doma mi vykládá pohádky, které si pro mě sám vymýšlí..
..brácha odchází na vojnu, já nejím, nespím, stýská se mi.. pamatuji tu první návštěvu po přísaze, to nadšení..
... jdeme s taťkou na ryby, dostanu svůj prut, je mi asi 8 let, ostatní rybáři taťkovi závidí pomocnici.. když jim začnu nenápadně tahat za vlasce, jakoby se hlásila rybka a oni zaseknou a poté se převalí na zem, už nejsou s mojí společnosti tak nadšení...
... Hracholusky, chytáme obrovskou rybu, je to štika, fotím se s ní, je stejně velká jako já..
.. tisíce vzpomínek, tisíce úlomků...
Je mi 7 let...
...a pak přichází můj první princ..
První třída, kluk co se jen nesměle usmívá a vlastně si mi nevšímá.. nevím proč, nevím, co je láska, nevím, k čemu mi to bude, ale strašně mi láká.. chci mu dát pusu a on nechce.. první velké zklamaní..
Pamatuji si ten pocit, jak jsem vždycky vcházela do školy a těšila se, jestlii ho uvidím, jestli tam bude, udělala bych všechno, abych ho potkala, zvláštní, s odstupem, když o tom přemýšlím.. v 7 letech je princezna přeci ještě dítě.. a přitom tenhle první princ mi v hlavě uváznul strašně moc..
Je mi 10 let...
... první princ mi zmizel z očí a objevil se druhý.. jsem jeho nejlepší kamarádka a on netuší, že bych chtěla něco jiného.. kreslím mu obrázky při hodině výtvarky, napovídám při češtině..
Já miluji jeho, on o tom neví, mě podle psaníček miluje jeho kamarád.. ten se ovšem líbí zase mojí kamarádce, o které ale zase neví on.. zjišťuji, že princové jsou na draka a nefungují jako v pohádkách..
Je mi 12 let..
..zjišťuji, že pricezna, která čeká na prince to nebude mít asi jednoduché, holky si začínají vybírat a přebírat a intrikovat...
Je mi 14 let...
... další princ je z vedlejší třídy, naháním ho na chodbách, nenápadně postávám u dveří jejich třídy a ještě nenápadněji se snažm všemožně udělat, aby si mi všimnul...nakonec zabere vysypané učení..
řekneme si ahoj a já v noci nespím, protože si ten okamžik tisíckrát přehrávám.. jak málo stačí ke štěstí..
Je mi 15 let..
.. myslím si, že miluji někoho, kdo vlastně neví, že žiju.. spolužák mi nosí psaníčka od jeho kamaráda z jiné třídy, který si myslí, že miluje mě.. odepisuji a snažím se přesvědčit sama sebe, že se mi líbí.. všechny holky mají kluky a můj princ nikde.. tak co mám dělat?
Je mi 16 let...
...zamilovala jsem se.. že by? můj kamarád, se kterým chodím ven, mi najednou políbil.. pak jsme si na schodech před naším bytem řekli, že spolu tedy chodíme.. zvláštní..zpětně si přehrávám jak to bylo.. odjeli jsme na mojí možná první diskotéku, kam mi naši dovolili.. jako kamarádi a pak najednou, všichni po dvou a co my.. políbil mi při druhém ploužáku na parketu a řekl, že už to chtěl udělat dávno..
a pak bylo dlouhých 13 let... iluze..
pak jsem zjistila, že některá slova nic neznamenají, že člověk může chtít sebevíc, ale když nechce ten druhý, nejde nic..
...princezna chtěla svatbu, měla ji, princ chtěl dům, postavili ho.. a logicky i v pohádce co asi následuje? malý uzlíček štěstí..
princezna ho dostala do náruče a v tu chvíli věděla, že tohle je všechno, co kdy chtěla mít úplně nejvíc a o co nelze přijít.. o tenhle pocit, o tuhle lásku, o tenhle cit, důvěru, zodpovědnost..
Nic není náhoda a třeba se to právě takhle mělo stát..
Princ odešel a už se nevrátil..
.. ale zpětně.. tisíce úlomků, tisíce vzpomínek..
..tisíce doteků, tisíce polibků a přitom.. nevím, kam se to všechno ztratilo.. společné noci, povídání, rychlé jízdy na motorce, kdy princezně vlály vlasy a ona se držela a absolutně věřila svému štěstí..
..dokonalé datum, prsteny se jmény a tolik let..
a pak pohled zpátky s odstupem dalšího dlouhého roku.. tolik věcí se nemuselo stát, tolik věcí se stalo, žádné setkání není náhodné a to, co se mi zdálo jako největší problém, co mi způsobilo největší bolest už teď vyvolá jen malý úsměv..
.. a pak.. princ, co měl něco nahradit, něco skrýt.. něco vyrovnat.. víc ublížil než pomohl...
...rok
Princové nejsou, nejnovější závěr.. a pak najednou, když princezna přestane hledat, vidí, co nikdy dříve neviděla a neví, co s tím...
Je najednou v obležení princů, o kterých ale ví, že nejsou tím, co hledá.. jen tam někde v dálce je něco, co ji láká.. strašně moc a neví proč.. jen ví, že za tím musí jít..
....
a najednou, objevil se.. a princezna cítí něco, co myslela, že už ani nejde.. absolutní pocit štěstí, lásky, důvěry.. zamilovaná až nerozumně, nevnímá, nepřemýšlí.. odstup, který se snažila několik měsíců udežet mizí a ona absolutně propadá tomu pocitu..
teď jen držte princezně palce, aby její vysněné štěstí bylo spojeno s tímhle pocitem a s tímhle princem..
je zvláštní jak najednou je možné vidět všechno jakoby jinýma očima.. všechno je nové a drobnosti, co mají být samozřejmostí vnímá po tolika letech jako něco, co nikdy nezažila a přitom.. zvláštní...
zvláštní je, že tahle láska tak trochu bolí.. ale proč..? protože ví, že už jednou musela procitnout ... a z tohohle nechce.. nikdy..
chce si splnit svůj sen, změnit tohle mlhavé v absolutní pocit štěstí bez strachu, bez boje, bez nutnosti cokoli bránit.. opřít se, spolehnout, milovat a věřit...
